S blížícím se vyhlašováním nejdůležitějších filmových cen, tedy amerických Oscarů, zažívá i Turecko v souvislosti s jedním „oscarovým“ filmem malou perličku. Britský film Králova řeč, který si podle odhadů kritiků určitě odnese nejednu sošku, se totiž velmi zalíbil tureckému prezidentovi Abdulahu Gülovi. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, ale přečtěte si celý příběh.

     Turecký prezident chtěl být jednou moderní a pokrokový, chtěl se dostat blíže obyčejným lidem a trochu jim pootevřít dveře do svého soukromí. A tak si založil účet na twitteru, kde píše, co právě zažívá. Zdá se, že jej velmi zaujal právě film Králova řeč. Na twitteru totiž napsal, že se na film díval doma se ženou a že se mu skutečně velmi líbil. Ovšem svůj postřeh poslal do světa v době, kdy ještě v Turecku tento snímek nebyl v distribuci, a tak se okamžitě strhla palba otázek, jak je možné, že jej prezident viděl. Měl snad staženou kopii z internetu nebo z nějakého jiného nečistého zdroje? Turecký prezident sice později prostřednictvím svých spolupracovníků vzkázal, že dostává novinky od hlavního distribučního filmového úřadu s předstihem, ale kdoví, jak to bylo.

     Aniž by si to ale uvědomil, upozornil prezident na docela velký problém. V Turecku se totiž nelegálně pořízené kopie dají sehnat na každém rohu. Můžete si koupit filmy turecké, které se teprve před týdnem dostaly do kina, ale i filmy zahraniční. Prodávají se za babku, za několik tureckých lir, v přepočtu maximálně za sto korun. Opatřené kopií obálky mnohdy často ještě oficiálně neexistujícího DVD, pěkně zabalené do igelitového obalu. Jedna má známá si filmy pravidelně kupuje. Její manžel nerad chodí do kina, a tak filmové novinky sleduje doma sama. Častokrát se stane, že koupí tzv. zajíce v pytli. Zdejším „pirátům“ totiž není trapné ani prodávat kopie natočené přímo v kině. Takže místo obvykle normální kvality tentokrát viděla jen mihotající se postavy a zvuk přicházel odněkud z prostoru. Taková je odměna za podporování tohoto pirátského byznysu.

     Tuhle jsem si při procházce města všimla, jak jeden starší turecký pán prodává na ulici malé dřevěné postavičky, které doma vyrobil a namaloval. Chtěl si přivydělat pár „korun“ k důchodu, turistů je tu dost, a tak se vždycky najde někdo, kdo se u něj zastaví pro drobný dárek. Najednou ale u něj byla policejní hlídka, chtěla po muži dokumenty a povolení, že má živnost, a že může své výrobky prodávat. Samozřejmě neměl, a tak musel místo opustit. Jak je ale možné, že obchodů s falešnými DVD a CD nosiči si policie nevšímá? Nejsou to totiž utajené místnosti schované někde za plentou. Taková pirátská dvdčka jsou pěkně vystavena uprostřed chodníku, aby přitáhla co nejvíc zákazníků. Možná i policejní stanice ve městě dostávají od svých dodavatelů kopie s předstihem, stejně jako turecký prezident. A tak je ticho po pěšině a pirátství žije v klidu dál.

Sdílej