Naše neworleanská dopisovatelka Julie Urbišová změnila působiště a píše o hudbě v zemi, kde zakotvila.

Do Turecka jsem poprvé přijela před třemi lety. Upřímně mě nikdy moc nelákaly orientální zvuky šířící se z jejich rádií, televize nebo přehrávačů. Zpěváci přeřvávají, všechno to zní nějak stejně, prostě nepřišla jsem tomu na chuť. Jak řekl jeden můj kamarád, polský bluesový muzikant Tomas, který taky žije v jihoturecké Antalyi, je to trošku nuda. Ale jak to tak chodí, když člověk začne trošku pátrat, občas narazí i na půvabné melodie a turečtina mu začne připadat zpěvná.

Ale jaká je dnes obecně hudba v Turecku? Mladí lidé se vidí v populární turecké muzice, kterou představují nablýskané hvězdičky, kde známý Tarkan nebo Teoman jsou ještě těmi lepšími příklady. Ostatní desítky zpěváků a zpěvaček, kteří kupodivu slaví úspěch a jsou populární i přes velkou konkurenci, jsou jen něčí projekty, bývalé modelky nebo kluci, kteří se na sebe rádi dívají v zrcadle. Je to zkrátka výběr povrchnosti, kde vystupování na koncertu má kolikrát daleko k tomu, čemu se říká hudba. Ale abych nebyla tolik přísná. Druhá skupina mladých jde spíš po rockové stezce a na ní už občas potkáte zajímavé hlasy a skladby, příkladem může být třeba kapela Pinhani.

Pak je tu ještě další hudba, hudba tradiční, kde nastupují tradiční hudební nástroje, především úd (předchůdce loutny), zurna (druh píšťaly) nebo davul (druh bubnů). I tato tradiční hudba je dodnes velmi živá, pokud se večer procházíte větším tureckým městem, narazíte na menší kapely, které často hrají třeba v restauracích. Velmi oblíbené je poslouchat takovou muziku během večerního posezení, kdy Turci tráví čas nas skleničkou oblíbeného drinku raki (turecká obdoba řeckého ouza). Často se lidově mezi Turky takové hudbě říká právě podle tohoto nápoje raki hudba. Turci i rádi zpívají, někdy mě až zaráží, kolik lyrických a dlouhých písní znají. Právě tato tradiční hudba je velmi dramatická a hlavně od zpěváků se proto očekává dávka dramatičnosti v projevu. Podle toho pak samotná vystoupení vypadají – zpěváci každou píseň velmi prožívají, jakoby se naplno poddávají textu i hudbě. A stejně reaguje i obecenstvo.

Obecně můžu říct, že hrát pro turecké publikum je podle mě pro umělce celkem vděčná práce. Lidé tu mají hudbu (jakoukoliv) rádi, chodí často na koncerty, tleskají, tančí a pokud se jedná třeba o koncert tradiční nebo vážné hudby, pokaždé jej zakončují potleskem vestoje a to hned několik vteřin po skončení vystoupení. Můžu říct, že Turecko je celkem hudební země a Turci jsou muzikálním národem, jen ta jejich hudba často našim uším příliš nelahodí. Zkrátka je tu jiná kultura a jiná tradice. I co se týče divadla nebo filmu. V Turecku pro vás budu sbírat různé kulturní postřehy a zážitky. V zemi s islámsko-křesťansko-židovskou tradicí jich bude určitě víc než dost.

Julie Urbišová

Sdílej