New Orleans je město, které má prostě smůlu. Dějiny města a jeho obyvatel jsou plné nešťastných událostí i celých epoch.

Nejenže se lidé stále vyrovnávají s cejchem otrokářského města a státu, pravidelně se po několika letech na ně chrlí nová a nová neštěstí. Jednou je to hurikán, teď je to zase ropa. Naštěstí má každá taková negativní událost i nějaké pozitivní následky. Tak třeba otrokářství dalo vzniknout jazzové muzice, po hurikánu se jih do jisté míry pročistil od starých vybydlených domů a přinutil stát investovat do komunikací a veřejných ploch. Zatím ještě nevíme, jaký vedlejší pozitivní účinek bude mít ta velká černá skvrna, která se už přiblížila k pobřeží Louisiany.

Každý rok na jaře patří New Orleans největšímu jazzovému americkému festivalu. Probíhá tu dva víkendy po sobě, buď koncem dubna, nebo začátkem května. Letos přišel Jazz fest přesně v době, kdy v Mexickém zálivu vybuchla těžební plošina. Zdálo by se, že hudba a hudební festival nemá s podobnou katastrofou nic společného, ale je to právě naopak. Neworleanský Jazz fest totiž není jenom hudební přehlídkou, ale je to každoroční oslava celé louisianské kultury. Spousta lidí na festival chodí spíš kvůli výbornému jídlu, které se tu prodává v desítkách stánků.

Na minulém ročníku, jsem potkala skupinku žen středního věku, které na festival přišly se seznamem oblíbených pokrmů, na které během víkendu nemůžou zapomenout. Račí koláč, smažené krevety, krabí maso, grilované ústřice, polévka z mořských plodů gumbo... Musely si to všechno napsat na papír, aby na nic nezapomněly. Kde jinde mají takovou příležitost najít všechny zdejší pochoutky na jednom místě. A jestli jste zaregistrovali výčet jídel – všechna jsou připravena z mořských plodů. Těch, které pocházejí většinou právě z bažin na pobřeží jižní Louisiany. Tedy z vody, která se na mnoha místech zbarvila a zasmrádla. Fronty byly letos o poznání kratší než obvykle, hlásili mi kamarádi. Lidé začali plašit a začali mít strach, aby náhodou nepožili nějakou tu krevetu s příchutí ropy. Na konci dubna ještě mít strach nemuseli. Teď už je ovšem situace jiná. Po celém městě se šíří pach ropy. Nedávno tu smrděly lidské mrtvoly, teď budou smrdět mrtvoly zvířat.

Už teď vím jedno pozitivum, které bude následovat. Určitě se lidé v New Orleansu a v jeho okolí ještě více semknou a budou si pomáhat, to oni totiž umí moc dobře. Nespoléhají na zásah odněkud shora, seberou se a začnou pracovat. V tomto případě to bude ale práce těžká. Taky budou určitě tisknout spoustu triček a nápisů proti velkým ropným společnostem. Už teď kamarádi vyzývají celý svět k bojkotu společnosti British Petroleum. Budou pořádat koncerty na podporu rybářů, kterým se teď zastavily potřebné příjmy. A třeba bude ten příští Jazz fest, na který mimochodem letos přijely hvězdy jako Gipsy Kings nebo Pearl Jam, ale i místní stálice Dr. John, Allen Toussaint nebo Kermit Ruffins, patřit právě všem zasaženým touto hudbou.

Julie Urbišová

Sdílej