Koncert poturecku
- Diskuze: 0
- Autor: Julie Urbišová
- 15.červen 2010
Zašla jsem si na koncert současné turecké vážné hudby. Dostala jsem lístek a ani jsem vlastně nevěděla, na co to jdu. Až na místě, v Antalyjském amfiteátru, jen pár metrů od břehů Středozemního moře, jsem se začala dozvídat příběh představení – Oratoria Nazim. Bylo to představení - Oratoria Nazim.
Bylo to představení zajímavé už tím, proč vzniklo. Nazim je křestní jméno jednoho z nejslavnějších tureckých básníků Nazima Hikmeta, který byl tureckou vládou pronásledovaný za to, že byl komunista. Odseděl si za to dvanáct let a když jej v roce 1951 konečně pustili z vězení, rozhodl se, že stráví zbytek života v SSSR, což se taky stalo. (I když později tak docela představitelé sovětského režimu nemusel a když je kritizoval, kamarádi jej varovali, aby toho co nejrychleji nechal, pokud nechce ze dne na den zmizet, tak jako spousta dalších.)
Tak tedy tomuto básníkovi složil jeden turecký třicetiletý hudební skladatel oratorium. Na koncertě sám trošku bláznivý autor usedl za klavír a zároveň sledoval orchestr, slavný herec přednášel slavné básně a popová kráska a divadelní tenor zpívali sóla. Hudba to nebyla kdovíjaká, naopak zpěv příjemně překvapil a o dramatické momenty nebyla nouze. Obzvlášť v recitaci jich bylo víc než potřeba. Ale takový je už turecký styl. Umělecké formy tu nejsou brány jaksi zlehka a přirozeně, se snahou o civilnost, ale naopak velmi vážně a umění se tu předvádí s takovým nasazením, jako by herci hráli naposledy v životě.
Když se recituje, to se pak důrazně deklamuje. Ono tyto Hikmetovy básně, které jsou z velké části zaměřené proti válkám, fašismu a útlaku lidí, to celkem vyžadují. A ve spojení s tím, že jde o turecký přednes, to ani jinak nejde. Turci jsou i v běžném životě velmi dramatické osoby, které v klidu řeší jen málo věcí. Spíš tu člověk často narazí na spory všeho druhu a když je už dlouho klid, někdo přecejen situaci „zachrání“ a zvýší hlas, výrazně zagestikuluje a dá tak najevo jen pouhým pohledem, co si myslí, anebo rovnou zařve. A když si člověk uvědomí, že umělecký přednes je zesíleným projevem toho běžného, pak v Turecku je divadlo takovým divadlem na druhou. Je to zkrátka něco úplně jiného, než na co je člověk zvyklý ze středoevropského prostoru. Je to škola toho, že divadlo i hudba se dají dělat i jinak.
Co je hodně jiné – to jsou diváci. Protože se stmívá pozdě a protože organizátoři kvůli atmosféře čekají na setmění, koncert začal až v půl desáté večer, pochopitelně. Ovšem od živelných jižanů nemůžete čekat, že se dostaví včas, a tak když koncert o dvacet minut později začínal, pořád se ještě na svá místa prodíraly desítky návštěvníků. Turci alias publikum jsou ale na druhou stranu velmi vřelí a hudebníky i zpěváky umí potěšit a umí jim poděkovat. Nejen dlouhým potleskem, ale v Turecku se automaticky hned i vstává. Nebo alespoň pokaždé (bez ohledu na úroveň divadelní hry nebo hudebního přednesu) jsem to tak zažila. Jsem zvědavá, jaký bude další turecký umělecký zážitek.
Julie Urbišová