Americká spolupracovnice Julie Urbišová o Universitě jazzu v New Orleans

 Kampus Univerzity v New Orleans nepatří k největším. Určitě nepřipomíná slavné staré a vážené univerzity Loyola a Tulane v jiné části města, naopak. Škola vznikla až v padesátých letech, zato si za svou krátkou historii vybudovala nejkvalitnější katedru jazzu.

Že jste v budově, kde se vyučuje hudba, se nedá zatajit. Procházím chodbou a ze všech stran se za dveřmi ozývají všemožné zvuky. Ve třídě č. 105 má zrovna zkoušku jazzové trio, v další třídě je to zase kytarový ansámbl. Hudba se tu nevyučuje jenom před tabulí nebo u notových sešitů. V každé třídě to vypadá jinak, v každé je jiný učitel a jiné složení studentů. Všude je ale stejná atmosféra. Kdyby člověk zavřel oči, vůbec by nevěděl, že je na půdě školy, ale myslel by si, že poslouchá muziku v jednom z neworleanských klubů.

Devětadvacetiletý Scot Myers patří k jednomu z nejstarších studentů. I když hraje na kytaru od svých třinácti, sám přiznává, že se k jazzu dostal poměrně pozdě – asi až ve dvaceti. Ano, je to tak, jazz je v New Orleans přirozenou součástí běžného života a není výjimkou, že už na základní a hlavně střední škole existují dechové orchestry, tzv. brass bandy. Poté co Scot dostal „lano“ a několik let hrál na kytaru v cirkusové kapele, rozhodl se, že se vrátí ke studiu. „Hrál jsem hrozně dlouho a vlastně jsem se nikdy nic neučil, žádnou teorii, neměl jsem žádné pořádné základy. Nepocházím odsud, jsem z Virginie a do New Orleans jsem přišel kvůli svému učiteli Stevu Masakowskému. Znal jsem jej jako skvělého kytaristu, měl jsem několik CD s jeho nahrávkami a když jsem zjistil, že vyučuje na UNO v New Orleans, rozhodl jsem se, že se vrátím do školy,“ vysvětluje Scot, který je profesí fotograf. Je příkladem studenta, který se dívá na hudební profesi velmi realisticky a ví, že pokud není člověk v nejlepší desítce, uživit se jazzem je dost těžké.

Jeho učitel Steve Masakowski ovšem do té desítky patří – alespoň v New Orleans. Jazzový kytarista, který vystudoval Berkley v Bostonu a za svou kariéru hrál snad se všemi významnými neworleanskými hudebníky včetně Ellise Marsalise nebo Nicholase Paytona. Ostatně právě pianista Ellis Marsalis stál u začátků jazzového oddělení na Univerzitě v New Orleans (a mimochodem byl učitelem například zmíněného Nicholase Paytona). Zdá se, že je to v New Orleans jedna velká jazzová rodina. A není to tak daleko od pravdy. „Když třeba srovnáte scénu v New Yorku s New Orleans, tak tady je všechno menší a přátelštější. V New Yorku se dostane k hraní jen několik těch nejlepších a už musíte mít něco za sebou. Naopak v New Orleans mají hlavně mladí muzikanti hrozně moc příležitostí, starší generace je bere k sobě a pomáhá jim. Víc než nějaká konkurence nebo soutěživost je tu takové zvláštní muzikantské bratrství,“ popisuje dvacetiletý Cliff Hines, další ze studentů, který ve městě jazzu vyrostl. Podle něj je velkou výhodou studovat jazz přímo v New Orleans. Atmosféra desítek hudebních klubů, jazz na každém kroku i pocit stálé přítomnosti legendárního Louise Armstronga a dalších v něm jen prohlubuje zájem o studium a o živou muziku. „To, že žiju v jazzovém městě jsem si uvědomil poprvé někdy v pubertě, kdy jsem začal víc chodit ven. To se na vás hudba hrne ze všech stran. A právě v klubech jsem se toho zatím naučil nejvíc. Samozřejmě potřebujete nějakou teorii, výuku improvizace a techniky, ale pozorováním těch nejlepších se člověk naučí nejvíc,“ dodává Cliff.

Je jedním ze členů kytarového souboru, který patří k jeho nejoblíbenějším částem ve studiu. „Je skvělé, že má člověk už ve škole konkurenci. Je nás pět kytaristů, co hrajeme, plus basa a bicí a určitě nás to nutí být lepší než ten druhý, takže je to takové zdravé soutěžení mezi sebou,“ popisuje Cliff a dodává, že právě s kytarovým souborem, který založil už zmíněný kytarista Steve Masakowski, často hrají v různých neworleanských klubech. 

Steve je taky rodilý Neworleančan. Jedna z jeho prvních dětských vzpomínek se týká právě hudby: „Když jsem byl malý, pamatuju si, jak bylo v létě hrozné horko a protože tehdy ještě neexistovala klimatizace, byla všechna okna otevřená. A dva domy od našeho zkoušela jedna jazzová kapela. Tak já jsem vždycky seděl na veradně, měl v ruce plastovou trumpetu a předstíral, že hraju s nimi. Pak samozřejmě během Mardi Gras je v ulicích hodně hudby, to byl další silný zážitek. Takže během života jsem v New Orleans potkal spoustu druhů hudby jako je blues, africké rytmy nebo hudba z Karibiku. To všechno tu je.“ Souhlasí se svými studenty, že u jazzu platí dvojnásob rčení, že nejlepší škola je škola života. Všem doporučuje, aby chodili hudbu poslouchat a sledovat muzikanty při práci, že tak se naučí nejvíc. I proto je podle něj město na řece Mississippi ideálem. Už ne tak ale z hlediska obchodního. „New Orleans je perfektní místo na vzdělání, ne ale pro živobytí. I proto už odešlo hlavně do New Yorku nebo do ciziny mnoho talentovaných hudebníků, protože tady tolik nabídek nedostanou a nejsou dobře zaplaceni,“ říká Steve, který sám s kapelou procestoval celý svět.

Když Steve mluví o svých studentech, září nadšením. Je jasné, že má ve své třídě mnoho nadaných mladých jazzmanů. Pro laika je dost překvapivé, jak mladí lidé se obracejí k jazzu, který je hlavně v Evropě chápán s předsudky jako kategorie postarších intelektuálů, a na jaké úrovni jsou v jejich věku z hlediska techniky i celkového projevu. „Někdy mě to až děsí. Když si představím, jak jsem hrál já, když mi bylo dvacet a srovnám to se svými studenty, jak hrají oni, tak musím přiznat, že oni jsou na tom mnohem lépe. Zdá se mi, že každá nová generace se v poslední době učí rychleji a dohání nás rychleji. Navíc jazz se nedá přesně definovat, je to vždy projev jednotlivce a každý má na něj jiný názor. Ale vidím na studentech, že mezi nimi pořád vládne velké hudební zaujetí pro hraní, improvizaci i skládání, takže se to pořád posouvá dopředu,“ uzavírá Steve.

Lidi jako je on i desítky jeho studentů jsou důkazem, že New Orleans zůstává městem jazzu. Není to jen stará legenda z dob, kdy jazz smícháním afrických rytmů a evropských hudebních nástrojů uprostřed města vznikal. Hudba tu zní nejen o víkendu, ale vlastně každý den. Často je těžké si vybrat, do kterého klubu vyrazit. Výběr je obrovský. A to ještě nemluvím o všech festivalech, které patří k nejvyhledávanějším v USA nebo o slavném karnevalu Mardi Gras. Tak o něm příště!

Sdílej