Julie Urbišová tvrdí, že to tvrdí obyvatelé New Orleans.

Kdekdo říká, že New Orleans je městem jazzu. A tedy muzikantů. Poznáte to hned po první procházce městem. Podél hlavní ulice ve Francouzské čtvrti postávají nebo posedávají mladí s kytarami, s harmonikami nebo trumpetami a kolemjdoucím turistům hrají pro dobrou náladu. Stejně to vypadá u řeky Mississippi. Tady zase často potkáte muže se saxofonem, který hraje písně, kterým já říkám neworleanské lidovky. Tedy „When the Saints go marching“ in nebo „Basin blues“. U proslulé kavárny Café du Monde zase uslyšíte nejčastěji jazzové černošské dechovky. Každé místo ve městě už je jaksi obsazené určitými muzikanty.

Pro spoustu zdejších obyvatel je hraní v ulicích každodenní obživou. Pro spoustu dalších je to ale jen krátká epizoda v jejich životě. Plno mladých lidí totiž do New Orleans přijíždí za svým snem. Být alespoň na pár týdnů v životě umělcem potulujícím se srdcem New Orleans. Velmi často tu potkáte mladé, kteří vypadají, že se už měsíc nemyli a stejně dlouhou dobu neměli v ruce hřeben. Vypadají jako bezdomovci, kteří hrají na ulici proto, aby si vydělali na alkohol nebo drogy. Spoustu z nich ale ve skutečnosti má zlaté kreditky a jsou to děti bohatých rodičů. Vydávají se do New Orleans za svobodou, která jim v jinak zlatých klecích schází. Přijíždějí jenom s batohem a kytarou na zádech, často žijí pár týdnů nebo měsíců na ulici, po městě jezdí jenom na starém kole. Když přijel vloni na místní velký hudební festival „Voodoo fest“ zpěvák skupiny REM Michael Stipe, přiznal se, že i on kdysi začínal s kytarou v ulicích Francouzské čtvrti.

Ale ve výsledku nejde jen o muzikanty. New Orleans a jeho ulice jsou přeplněné všemožnými umělci. Když se ve městě někoho zeptáte, jaké je jeho povolání, minimálně z padesáti procent dostanete odpověď, že dotyčný je umělec, čili „artist“. Že fotí, maluje, dělá koláže, vyrábí korálky nebo voodoo panenky nebo dělá nábytek. Až po několika dalších minutách zjistíte, že onen umělec ve skutečnosti peníze vydělává prací v kavárně, mytím nádobí, vařením v restauraci nebo nudnou prací asistentky v právnické kanceláři. Jeden prodaný obraz za dva měsíce by jej nebo ji neuživil. To je fakt. Ale duše všech těchto kuchařů a číšníků zůstává umělecká. A to je fajn. Lidi se tu nestresují kariérou, nevadí jim obyčejná manuální práce, i když mají ve většině případů vysokoškolské vzdělání.  Peníze, které si vydělají na spropitném, jim zkrátka umožní uměleckou volnost do té doby, než se možná proslaví a dostanou do galerií. Což v New Orleans není zas takový problém. Protože celá jedna ulice v centru – Royal street – je plná soukromých galerií, malých antikvariátů a prodejen s výrobky místních umělců. Tady zaručeně dostanete pravou neworleanskou hand-made. Takže jestli se někdy do New Orleans dostanete, nezapomeňte dát v kavárně nebo restauraci adekvátní spropitné, v devadesáti procentech totiž podporujete místní umění!

Sdílej