V New Orleans máme mnoho fajn kaváren.

Typicky amerických Starbucksů u nás moc nenajdete, protože New Orleans je typické tím, že jaksi bojkotuje nadnárodní společnosti, tedy alespoň se o to místní lidé snaží. Raději než do McDonalds´ zajdou na hamburger do skvělého baru Buldog a raději než pro knihu do řetězce Barnes and Noble podpoří lokální knihkupectví Octavia. Lidé tady mají obrovský smysl pro komunitu a tu svou sousedskou komunitu se snaží ze všech sil podporovat. Už tak nějak pochopili, že je logičtější koupit si housky od pekaře odvedle a vidět, komu přesně jeho peníze pomůžou, než je házet do bezedných pokladen velkých řetězců.

Ale k těm kavárnám. Jak jsem tak odpozorovala, kavárny tu fungují na úplně jiném principu než u nás. U nás si jdu do kavárny sednout s kamarádkou, v klidu přečíst noviny nebo narychlo vypít kafe během lítání po městě. V Americe jsou kavárny jakýmsi druhým domovem. Mohl mě varovat už seriál Přátelé, ve kterém tvoří jednu z hlavních scén právě kavárna Central Perk. Ale až životní realita mi ukázala, jak to doopravdy chodí. Návštěvníky kaváren v Americe, nebo konkrétněji v New Orleans, bych rozdělila do dvou hlavních skupin. Na kelímkáře a hrníčkáře. Tedy na ty, kteří pijí kafe z kelímku, čili „to go“ a ty, kteří si objednají svůj drink do hrníčku, čili „for here“. A podle toho se pozná, jak to kdo s pitím kafe má. První skupina většinou do kavárny vběhne buď v pracovním obleku nebo kostýmku a zastaví se pro svou denní dávku jen cestou do práce. Ta druhá skupina ale v kavárně dlouho a ráda vysedává. Svůj nápoj, který se mění pouze podle počasí (buď v teplém nebo ledovém provedení), si spokojeně odnesou na stůl v keramickém hrnečku, usednou do pohodlné pohovky, rozbalí si obří New York Times a v kavárně stráví třeba celé dopoledne.

Znám pětici mužů, kteří takto do kavárny v naší ulici chodí každý den okolo deváté ráno. Říkají si z legrace pánský klub, jak se tak každé ráno setkají, pijou kávu a čtou každý své oblíbené noviny. Pak proberou zásadní události dne, zasmějou se nejnovějším vtipům a společně jdou domů. Mezi nimi je právník, vysokoškolský učitel španělštiny, televizní kameraman, student anglické literatury a stavební dělník.

Další lidé si z kavárny dělají svou studovnu. Přijdou ráno v osm, otevřou tlusté učebnice čehokoliv a studují někdy celý den. Někteří si za celý den ani nic nekoupí a i když si majitel o takových zákaznících myslí své a není z nich nadšen, nic jim neřekne. Umíte si něco takového představit u nás? Podobně jsou na tom někteří umělci, spisovatelé, novináři nebo lidé jiných profesí, kteří ke své práci potřebují kancelář, ale nechce se jim platit nájem. Všichni ti si dělají z kavárny svůj office. A proč ne? V kavárně mají klimatizaci nebo topení i internet zdarma. Na tom všem ušetří. Malují tam, zpracovávají své výzkumy, učitelé si připravují své lekce nebo se v kavárně setkávají se svými studenty a doučují je tam.

A k tomu jim neřve do uší jedno z komerčních rádií jako u nás, ale příjemná jazzová neworleanská stanice WWOZ nebo některé z internetových rádií s klasickou hudbou. Kavárna je i mou kanceláří a nejlepším místem pro potkávání nových lidí a pro pozorování Američanů a jejich životů.

Julie Urbišová

Sdílej