Čekáme na vítr
- Diskuze: 0
- Autor: Iveta Kováčová
- 21.listopad 2010
Známe to, jsou chvíle, které člověku vezmou vítr z plachet. A jsou chvíle, kdy nefouká vůbec. A když pak foukne, musí být člověk připraven.
Herci mají pro své role (možná lépe řečeno pro své jevištní životy) spoustu prostoru. Nevytvářejí konkrétní postavy nebo charaktery, jsou vlastně sami sebou – v určité situaci na určitém místě. A nám se nabízí možnost zjistit, jak bysme se na jejich místě chovali my. V prapodivném bezčasí, kde TEĎ se zdá být irelevantním pojmem, na ostrově, kde je jen písek a spásný maják za nezdolatelnou hradbou vln. Pro někoho situace k zbláznění, pro jiného plný krásný a nevšední den. Pro někoho děsná nude a do té nudy přichází ON. On, který se odsud touží dostat pryč. Kdo ví, jak se tu vzal? Jak ale odsud? Neustále se mu vrací nesnesitelné vzpomínky na NI, na to, proč už nejsou spolu. Obojí má jasné řešení – musí se naučit surfovat. A zvládne to s pomocí těchhle laxně se povalujících surfařů čekajících na správný vítr. Už slyší jejich rady jak si lehounce přes sebe a pro sebe brblají "Je to tak snadné, je to otázka rovnováhy, moc nad tím přemýšlíš."
Čekáte-li také na svůj vítr nebo se prostě nemůžete k něčemu rozhoupat, pohnout se z místa, pak je inscenace rozhodně pro vás. Tam vám prý ukáží jak na to.
Režisér J. Havelka poznamenává: „Chtěli jsme nějak nově posunout definování divadelního časoprostoru. Třeba se hodně zaměřit na rytmus ve všech jeho významech a snažili jsme se o jakýsi minimalismus i v herecké složce. Ne herec, jako tvůrce herecké postavy, ale víc jako rytmizující element, jako jedna z fází probíhající v divadelním čase a prostoru.
