Dvaačtyřicetiletý milý, uhlazený muž, prostě slušňák, drobný až zapadlý do krémového saka, přitom nadupaný životem a vtipem, každou chvíli vylézal ze své nažehlené schránky, aby vesele trčel na všechny strany. Vážný ke všem otázkám i tématům, upovídaný a skromný, tichý a upřímný Rumun, který miluje Čechy i jejich kulturu, především ale Moravu - ředitele rumunského institutu Mircea Dana Dutu jsme potkali na křtu jeho nové knihy.

„Zajímal mě pohled autora na umělecké dílo, jeho postoj vůči tvorbě, kterou právě dokončil.“

Vypráví pan Duta o smyslu knihy, kterou právě vydal.. „ S některýmu autory-režiséry filmů jsem mluvil a některé závěry jsem vyvodil dle jejich prohlášení a  toho, jak na mě dílo působilo. Kniha “Vypravěč autor a bůh“ vyjadřuje zároveň tři hlavní postoje, které může autor ke svému dílu zaujmout. Vypravěč vypráví příběh více méně objektivně, přesto se z něj během vlastního vyprávění stává spoluator. Chtě nechtě se při vyprávění stáváme autory a trochu i bohy..tohle vyšlo z mé analýzy toho, kde a jak se kdo projevil. Bohem se cítí alepoň jednou v životě každý tvůrce, protože něco vyšlo z jeho rukou, z jeho mozku, duše..Myslí si, že má nad touto tvorbou boží nárok..Ale právě tady se mýlí, protože po dokončení dílo patří světu a má svou nezávislou existenci. Ani sama tvorba by jistě nesouhlasila, aby byla věcí svého majitele..i on se zcela přirozeně stává pouhým přijímatelem..“

Mircea Duta u nás získal doktorát na FAMU, kde studoval filmologii.  Píše prý proto, že není schopen vše, co by chtěl, vyjádřit slovy. Učí na FFUK rumunštinu-zajímá se o to, jak se cizinci učí cizí jazyk, jak ho chápou. Jako profesor předává studentům své zkušenosti také na FAMU, kde přednáší o filmu a literatutuře. 

„Největší radost mám z toho, co objeví sami studenti. Těší mě jejich nadšení, v očích světlo objevitele, člověka, který přestože jde vyšlapanými cestičkami, ví, že právě teď i on něco z toho tajemství objevil -  pochopil -  poznal.

Pocházím z Bukurešti, tatínek z jihu, maminka ze severu, jsem taková smíšenina,“ říká. Byli jsme opoziční protikomunistická rodina, proto nám moc dobře nebylo. Nehladověli jsme sice, ale bohatí jsme také nebyli. U nás doma byly vždy nejdůležitější morální zásady, před nimi neobstály peníze ani jiná nemožnost.

Tehdy jsem pracoval sedm let v rumunské televizi a jednou jel točit dokument o rumunských chudých vesničkách...Děti nás vítaly, byly nadšené, že přijela televize. Ukázkově si hrály, předváděly se kdo má nejvíc holek, jak o život předstíraly před kamerou normální život. Byly o tom, co nám ukazovaly, sami tak silně přesvědčené, že si neumím představit, co se dělo, když jsme odtamtud odešli.

Myslím si, že tam, kde se žije nejhůř, je všude stejně. Není to jiné na Slovensku, v českých ghetech ani u nás v Rumunsku nebo jinde na světě.

Ale některé programy se naštěstí ujaly a fungují...rumunské děti očividně hodně rády chodí do školy. Pro chudé děti je škola fantastická zkušenost, možná proto většinou patří mezi ty nejlepší.

Moje maminka pracovala na poli, a tolik se těšila do školy-do té nádherné zóny. Věřím tomu, že investice do školství, školních programů velice pomáhají. Děti se ze školy vracejí domů s dalšími myšlenkami a nápady. A pak právě ony mohou přijít s nápadem, jak situaci chudých výrazně zlepšit. Také jsem si všimnul, že děti a mladí lidé z chudých poměrů jsou velice vděční, že mohou cestovat...poznávat nové lidi, historii a souvislosti. Úspěch všech podobných aktivit tkví ale jinde. Naše rodina se v první řadě snažila takové lidi pochopit, ptát se jich, proč je jim je, tak jak je a co můžeme udělat, aby se cítili lépe. Je kolem nás tolik neštěstí a smutku a my můžeme udělat alespoň to nejmenší -  těchto lidí si všimnout, zeptat se.

V Portugalsku jsem například poznal velmi chudé lidi. Byla to jedenáctičlenná rodina. Hráli na hřišti fotbal a byli velmi šťastní, sálala z nich radost ze života. I tam jsem se ptal, co udělat, jak jim pomoci. A někdo třeba řekl “hele dej mi tisíc korun.“ Také jsem ale dostal jiné odpovědi - neměli bychom si jich všímat jen my jako individální osoby, ale spíše ti, kteří kolem nich žijí – říkali někteří z nich.“

 Jak se  žije Rumunovi v České republice?

Ještě před tím, než jsem začal fungovat v diplomacii, jsem tu studoval. Byl jsem poprvé bez domova a bydlel na koleji ještě s několika dalšími lidmi na pokoji. Já se v českém prostředí vždycky cítil, a dnes je to stejné, naprosto skvěle, a to především díky svým českým kamarádům. Samozřejmě vím, že se tak necítí každý. Zde v Čechách jsem i já chtě nechtě menšinou, a tak chci ukázet co mohu nabídnout. Většina má vždy určitá práva a já je hodlám respektovat. Nikdy jsem se tu nesetkal s projevem xenofobie ani v nejmenším, také ale vím, že to neznamená, že tu není. Jako menšina chci český národ pochopit a tahle výzva nadále trvá. Chci se Čechů ještě na mnoho věcí zeptat.. například: „Jak se vám povedlo vytvořit tak krásnou hudbu..?“ Obecně je důležité pozorovat, studovat, objevovat tradice nového místa a respektovat je, stejně jako tempo a pravidla sžívání..

Jací jsou Rumuni a jak vidíte Čechy?

„Rumuni jsou spontánnější, výbušnější, dynamičtější, Češi jsou disciplinovanější a systémovější. Rumun, když se má do nějakého systému vějít, tak se ptá, jak se do něj má vejít, nebo chce přizpůsobit systém tak, aby se do něj vešel. Kdežto Čech se daleko častěji a intenzivněji pokouší systému přizpůsobit, než ho měnit. Když jsem srovnával Čechy a Rumuny, nemyslel jsem na to, že je něco dobré a něco špatné..nehodnotil jsem je, jen jsem vyádřil svůj názor a postřeh.“

Mám samozřejmou touhu -  ukázat Česku rozměr rumunské duše, kterou  myslím tvoří především poezie - i ta soudobá. Mimochodem, svoboda výrazových prostředků je velmi podobná té české. Ale nejen hudba probouzí v Rumunech duševní intelektuální a duchovní citlivost, také víra hraje svou roli - jsem pravoslavný.

Vím, že jako Čech nikdy vypadat nebudu a jako menšina cítím, že je důležité z úcty k moci většiny se  přizpůsobit. Kromě toho jim ale můžu ukázat, že jsem nositelem staré kultury, nabídnout co umím. A když moje práce bude kvalitní, píšu o české kultuře se zkušeností, kterou mám, tak si myslím, že se mosty dialogu otevřou samy.

Jinak Rumunem jsem se narodil a budu jím celý život. Nejblíže, kromě Rumunů, mám k Čechům a k moravské hudbě. Miluju písně - Když jsem šel z Hradišťa, Jak ten ptáček pěkně zpívá dole za oblaky..Když tančím nebo zpívám moravské písně, cítím se jako doma. Proto tady žiju, oženil jsem se. Manželku jsem si ale piřvedl z Rumunska, teď v létě se nám narodí dvojčata. Víme jen, že jeden z nich bude chlapeček, to druhé se ještě neukázalo. Čeká nás chvilka napětí, především ale, jak doufáme, zdravé děti a radost z rozšířeného života. 

Iveta Kováčová 

Sdílej