Negry, černé jako bota, znávali jsme v Česku pouze z filmů jako otroky nebo sluhy a později ještě sportovce a gangové drsňáky. Dnes jsou našimi zeťáky, oblíbenými kamarády, někdy spolupracovníky..

Už jste se setkali s tím, jak plyne čas Latinoameričanům..?

Půlhodinové zpoždění nevnímají, cokoli lidského teplého může kdykoli změnit nebo zcela zrušit váš business nebo jiné společné plány. Ta vlající vznešená elegance, pružnost, klid, sálající pohoda a zdraví, opravdový zájem o člověka a jeho ocenění, stříkající živočišná radost ze života, až transoidní vnímání a to nejen hudby..

Jednačtyřicetiletý tanečník a choreograf Ruben Peguero -  přicestoval do České republiky za studiem v listopadu roku 1989 z Dominikánské republiky. V čase zhruba dva týdny před revolucí začal v Pardubicích studiem jazykové školy. Musel se nejdříve naučit česky, aby se pak mohl dál v tomto jazyce vzdělávat, a to v chemii na vysoké škole v Praze. Změnu politického klimatu zaznamenal krátce a to pouze ve škole.

Tehdy po nás oslovení "soudruhu učiteli"vyžadovali ve škole a s velkým potěšením si je vždy vyslechli. Za čtrnáct dní nato, po revoluci, se titíž při stejném oslovení krčili s ukázováčkem před rty.

K tanci ho přivedla, jak říká náhoda. Se spolužáky chodil při studiu, v čase volna, tančit do pražských klubů..Bavilo je to. Později s radostí evidoval zájem o jejich tradiční tance. V té době potkal svou partnerku choreografku a tanečnici Moniku Rebcovou, která na konzervatoři vyučuje africké tance. Vzniklo několik společných projektů.

Zkraje jsme tančili hip-hop, break dance a disco. V té době jsem potkal výbornou taneční pedagožku a tanečnici moderního tance, Moniku Rebcovou, která později jako první v Česku začala propagovat africké tance. A tomuto se úspěšně věnuje dodnes. Tehdy vzniklo několik společných a ve světě uznávaných tanečních projektů. 

Zájem o naše tradiční tance jsem začal podporovat svými vystoupeními a později je sám vyučoval. Pořádám taneční kurzy společně se svou přítelkyní Lenkou Vackovou nejen v Praze, také  v dalších větších městech České republiky.

Začal v Česku vyučovat a představovat tradice a kuluru svého národa.

Ze začátku jsem soubor poskládal z tanečníků - amatérů z Latinské Ameriky žijících v Praze. Později jsem spolupracoval i s českými tanečníky, které jsem si sám přímo nebo nepřímo tanečně vychoval. Dnes je tu bohužel tanečních pseudo-instruktorů až moc. Ale těch kvalitních, přímo z Karibiku, je velmi málo. Odráží se to pak na špatné interpretaci karibských tanců u široké taneční veřejnosti. 

I z toho důvodu připravuji s přítelkyní projekt, který bychom chtěli představit hlavně v české veřejnosti. Chceme, aby viděli, jak skutečné karibské tance vypadají. S tímto programem bysme pak chtěli jezdit také po Evropě. Vím, že tance z Kuby, Dominikánské republiky, Portorika a Columbie vážně zajímají evropany.

Ruben myslí, že to, co člověk potřebuje se nemění místem pobytu, jen cesty jak toho dosáhnout, jsou jiné..

U nás doma jsme otevření, jsme schopní se dělit. Šokujícím pro mě bylo pozvání do jedné české rodiny, kde měli v lednici jogurty s dopsanými nápisy máma - táta. U nás platí, že co je v lednici je celé rodiny..Každý si vezme a sní co chce. Nebo třeba cestující ve veřejných prostředcích hromadné dopravy si u nás povídají – někdo nahodí téma a ostatní se připojí a diskutují. A když chcete někoho navštívit, prostě ho navštívíte, neohlašujete se dopředu. Nezavíráme dveře, jsou prakticky stále otevřené, a tak i ten, kdo jde kolem a chce nás jen pozdravit, může jít dál.. Pokud někdo potřebuje pomoc, najde se hned několikero rukou lidí, kteří s úsměvem nabídnou nezištnou pomoc.

Na silnicích v Santa Domingu, kde jsou i čtyřproudé komunikace a složité neoznačené křižovatky, jsem nikdy neviděl dopravní nehodu. Lidé u nás jsou všímavější vůči druhým lidem. Tady v česku mi chybí lidské teplo.  

Dozvíme se také, jací jsou Češi..?

Řekl bych, že za těch dvacet let, co tady žiju, docela už znám českou mentalitu. Přesto bývám překvapován. V Česku jsou lidé uzavřenější, ostražitější, nemluví nahlas, neznám původ jejich gest. Nedávno jsem třeba zjistil, že i chůze po chodníku tady má řád. Že tu lidé chodí vpravo. Jako neznalec tohoto předpisu, kráčím si po chodníku, když pán, který jde naproti, mě nenechá projít. Zastaví nás oba a říká, že se chodí vpravo. Ptám se se zájmem od kdy? Odpověď jsem nedostal, pán pouze vytravle čekal až změním směr. A tak se jsem se rozhodl, že ani já se nehnu. Vyndavám časopis a čtu si. Pán něco namítá, odpovídám, že stojím..nepokračuji v chůzi a tudíž se na mě tento předpis nevztahuje. Musel to vzdát a já si pak v duchu povídal sám se sebou, vidí, že jsem cizinec, mohlo ho napadnout, že tohle nemusím vědět, vždyť nejde o porušení zákona a vždycky to lze zkusit vyřešit jen obyčejně lidsky..

U nás se lidé na chodníku vnímají, dávají si přednost..poznávají se a povídají..mnohdy na chodníku tancují..

Napadlo Rubena vrátit se? 

Někdy na začátku pobytu tady, to pro mě nebylo zrovna lehké. Měl jsem tu už ale rodinu a věděl jsem, že vracet se s nimi do Dominikánské republiky by bylo mnohem těžší. Občas mi sice chybí chvíle, kdy jsem s maminkou a povídáme si.. vzpomínáme na věci uplynulé, mluvíme o tom, co uděláme k obědu a co jiného je třeba udělat, někdy sníme o daleké budoucnosti..A když na stole zavoní maminčiny fazole s rýži a s kuřecím masem, k tomu mixovaný salát s octovou zálivkou..jsem v ráji.

Odtud také vím, že jsem se nezměnil, že zůstávám v nitru stejný. Jen se musím stále zdokonalovat, dokonalost je cesta, kterou musíme hledat všichni. Mám v Česku pracovně ještě něco před sebou a těším se na to co bude - tady nebo někde jinde.

Tanec je pro Rubena koníčkem i obživou...

Všimnul jsem si, že jak čas pokročil, jedotlivé kultury si začínají být hodně podobné. Lidé začínají více vnímat západní civilizaci – zajímá je jak tam chodí lidé oblečení, jak a o čem mluví..To že se lidé zajímají o svět - je hlavní. I touhle oklikou vede přece společná cesta k poznávání jiných kultur.

Myslím, že je na čase vyrazit a upřesnit si své představy například o Latinoameričanech, které má většina lidí velice zkreslené,“ dodává nám kuráž s vážností dospělého muže i rozzubeného kluka.

Sdílej