Budeme se mít rádi, nebo se popereme až peří bude lítat?...aneb Jak být člověkem.

Jana Šustová (1972) pracuje v internetovém oddělní Českého rozhlasu , kde má na starosti romské, německé, ruské a náboženské webové stránky. Jako externistka zároveň spolupracuje s romskou redakcí. Natáčí příspěvky pro pořad O Roma vakeren-Romové hovoří.

Ve vesnickém prostředí u své babičky poprvé slyšela o Cikánech. Ve svém dětském chápání také tuto informaci zasunula mezi neznámo, kterého je potřeba se bát. A tak se její prázdninová každodenní jízda na kole kolem Cihelny nedaleko Telče, kde Romové bydleli, změnila ve smrštipád po jakoby dokonaném přepadení.
Kolik podobných příběhů jsme už slyšeli vyprávět a jak málo scházelo a chybí i dnes k tomu, abychom se jeden druhého přestali stranit, kladli otázky, vnímali-nasávali-pozorovali, třeba jen pozdravili a pustili se do společné chůze nebo práce? Pravdou je, že se nám do toho nechce. Raději se vymlouváme a říkáme, že je to příliš těžké. Přitom by stačilo a stálo zato přenastavit přístup k sobě i lidem obecně.
Zdá se, že jsme rádi studení, zalezlí doma nebo v kanceláři, třebaže s jasným vědomím, že nám svět ani lidi nejsou jedno. Přitom k dalšímu obyčejnému setkání s člověkem může dojít už zítra, budeme-li chtít. Janě se to stalo na pražské základní škole:

"Dodnes mám živě před očima situaci, kdy nám ve třetí třídě učitelka o přestávce představila novou spolužačku, napůl Japonku. Když učitelka ze třídy odešla, spolužáci se do ní pustili. Nebohá Japonečka po dvou minutách ze třídy vyběhla s pláčem. Krátce poté onemocněla a já jsem jí nesla domů učení. Spřátelily jsme se, byla to bezvadná a velmi chytrá dívka. Když se pak vrátila do školy, nastaly zlé časy nám oběma. Před posměchem spolužáků nás chránilo jen to, že jsme obě byly největší a nejsilnější ze třídy a všechny jsme přepraly. Bylo úsměvně paradoxní, že i mně děti začaly říkat Cikánko, ačkoliv jsem blonďatá a modrooká.
Ve dvou jsme ale výlevy ostatních snášely celkem dobře. O rok později Japonečka přestoupila do jazykové školy a najednou se do ní všichni kluci ze třídy zamilovali. Po mně jí pak posílali milostná psaníčka a hračky, až jsem někdy trochu žárlila."


Velkou roli v životě Jany sehrála křesťanská víra, kterou pro sebe objevila, když jí bylo šestnáct.
"Byla jsem dítko odkojené ateismem a nově objevenou víru jsem brala jako obrovský poklad. V církvi jsem začala poznávat lidi, které jsem nikdy předtím nepotkala: vozíčkáře, studenty z Afriky, pěstounské rodiny, které se ujaly dětí z dětských domovů. Byl to pro mě úplně nový nepoznaný svět. A tak jsem se od svých původních zájmů o historii, archeologii a umění přesouvala k zájmu o lidi a jejich osudy. Paradoxně ve mně církev probudila předsudky vůči některým lidem, především vůči homosexuálům. A také trochu vůči lidem, kteří v krizích vyhledávají pomoc psychologa nebo psychiatra. Bojovala jsem se svým sklonem k černobílému pohledu na svět a s tendencí k přísnému vymezování dobra a zla se sebou i s církví.. Tohle tehdy asi leckoho v mém okolí dost bolelo.“
 

Co Jana dostala od jinakých lidí? Stojí zato změnit svoje postoje, snažit se udělat víc?
Určitě! Objevila jsem bohatství, rozmanitost a zároveň složitost života i jinakých kultur. Ano, není jednoduché vyznat se v tom našem komplikovaném světě, ale na druhou stranu je krásné a obohacující poznávat různé lidské osudy, kultury, pohledy na život, rozličné cesty. Mám pocit, že bez toho, abychom vnímali, poslouchali a snažili se pochopit jeden druhého, nikdy nikam nedojdeme a brzy se strašně popereme a peří bude lítat. Ale pokud bude naším společným cílem, byť na různých cestách, láska, porozumění a tolerance, svět je a bude ještě nádhernější.

"Buď mi přítelem, ne soudcem" slýcháme často, jen si nějak neumíme pomoct a většinou chodíme neustále s metrem po boku a poměřujem a hodnotíme!
„Mně konkrétně otevřeli oči homosexuálové a muslimové. Poprvé v životě jsem mluvila s gayem na své vysokoškolské praxi v krizovém centru, konkrétně v SOS centru Diakonie českobratrské církve evangelické, kde je církevní prostředí otevřené i těmto lidem. Dalšího gaye jsem poznala mezi spolužáky během studia biblické školy v Německu. Prožili jsme spolu rok života, a tak jsem měla řadu možností vyslechnout si jeho přííběh, zkušenosti, snahy o manželství i otcovství, které mu ukládala křesťanská víra. Všechno nakonec skončilo krachem: manželka zjistila, že má přítele, církev ho vyloučila, věřící rodiče odvrhli a dcera vidí tatínka jen občas. Jsou to někdy složité otázky, na které z hlediska víry neznám odpověď. Ale považuji za velmi cenné, že o tom dokážeme mluvit, povzbudit se, pohladit se, porozumět si navzdory církevním příkazům a zákazům a navzdory společenským přesudkům. Hlavní je vnímat a neodsuzovat, být přítelem a ne soudcem! To ostatní přijde samo.“

Odsoudit a zadupat někoho jde šmahem, ale pochopit a povzbudit vyžaduje naslouchání, vnímavost, velké přemýšlení a ochotu změnit vlastní názor.
„Čím víc potkávám a poslouchám lidi jinaké, tím více přehodnocuji své dosavadní poznání a názory, protože poznání jinakosti přede mě klade nové a nové otázky. Ale tím nechci řct, že bych se stala papírkem hnaným ve větru všemi směry. Stále stojím na základech křesťanské víry a svého česko-židovského původu. Setkání s jinými světy ale dokáže pěkně provařit mé mozkové závity. A tak někdy s úsměvem závidím českým strejcům z hospod, kteří mají nad pivkem ve všem jasno. Bouchnou pěsti do stolu a s přehledem rozebírají politiku nebo Cikány.“

Proč by měl člověk nezavírat oči, nikoho nezatracovat a neustále hledat cesty k druhým bez ohledu na to, jak jiný je svět, ve kterém se rozhodli žít?
"Protože svět je velký, rozmanitý, krásný, bohatý, plný úžasných lidí napříč národy! Jen my, Čecháčci máme často pocit, že jsme pupek světa, automat na pravdu. A přitom stačí vytáhnout paty někam mimo turisticky profláklé destinace se sterilním pohodlím. A pokud člověk není úplně zabedněný , otevřou se mu oči a uvidí bohatsví jiných kultur."


Jana vystudovala sociální práci na pražské Filosofické fakultě, do té doby o Romech vyslechla jen pár přednášek v rámci cyklu Etnické minority při studiu. Takže i samotná práce pro ni znamenala cestu za poznáváním dosud neznámého světa. Dnes má na starosti samé české oblíbence: Rusy, Romy a Němce.
„Když probíhala v Ćeské republice jedna z vládních kampaní proti rasismu, a její kreativci pro ten rok vymysleli, že do ní zapojí bělochy, kteří mají něco společného s těmi odlišnými, vybrali mě jako jednu z tváří kampaně - všichni jsme měli na fotce tvář natřenou různými barvami a u toho byl nápis: Buďte také barevní. Poté jsem vyprávěla něco do rozhlasového vysílání a po skončení pořadu se ke mně vrhla neznámá kolegyně s otázkou "jak s těmi Cikány můžete mít něco
společného?"A začala vyprávět srdceryvný příběh, který jsem, stejně jako mnozí z nás, slyšela v různých variantách mnohokrát. Jednou ji Cikáni přepadli, zmlátili a okradli. Přiznám se, že nikdy nevím, co na takové příběhy odpověd. A tak jsem té paní ve studiu dokázala říct jen toto: Mně také jednou okradl a zmlátil Ukrajinec. Přesto moji nejlepší a nejoblíbenější přátelé jsou lidé z ruské redakce a každý rok jezdím na dovolenou na Ukrajinu? Ona paní se na mě tehdy jen udiveně zahleděla.“

I já se dívám s údivem do tváře této ženy i do těch vašich a říkám si, proč je pro většinu lidí tak těžké být především a za všech okolností člověkem? A tak se Jany ptám, jak se dělá takový první krok k lidem "z jiného světa."
Hlavní je nebýt nafoukaný, nechovat se povýšeně, netvářit se, že mám převahu, že něco vím líp. Podle mě na to obecně nemáme právo, nemáme patent na pravdu a správný život. Ale hlavně - povýšené chování okamžitě uzavře cestu k druhým lidem. Důležité je brát druhé lidi vážně, pozorně jim naslouchat, snažit se vžít do jejich situace, pochopit ji, dávat jim najevo zájem. Podstatné je být otevřený, což vás může zavést - a nejspíš se tak stane - k naprostému překvapení a ke změně dosavadních názorů. Já se musela mockrát chytit za nos a říct si, jak jsem byla hloupá – přehloupá, když jsem odsuzovala někoho, koho jsem neznala, s kým jsem v životě nemluvila.

Co tvoří páteř nového postoje ke světu každého z nás?
Výmaz dosavadních zkušenosti, likvidace všech "ocenění své osoby"natolik důkladně, abysme pod vrstvou tohoto nánosu objevili své křehké a čisté já. A pak pozorovat jak jemně a jakoby automaticky naše duše, nezatížená neuvědomělým přístupem rodičů a systémem jako takovým, kráčí sobě i jiným vstříc nanovo a opravdově jen a jedině podle vlastního citu tak, abysme našli sebe i druhé a pochopili smysl života.

Máš představu, jak pomoci světu, našim Romům, kteří, jak je nám prezentováno, nevědí co chtějí a potřebují?
Určitě jsou velmi důležitá pravidla a koncepce, které vytváří stát, Evropská unie, OSN. Je důležité mít dobré zákony. Osobně ale pokládám za nejdůležitější to, co jde od srdce k srdci. Velké kampaně mohou mít vliv, ale nejcennější je podle mě osobní setkání, naslouchání, diskuze, vzájemné poznávání. Velmi krásným příkladem je činnost občanského sdružení Český západ, které pracuje se sociálně vyloučenou romskou komunitou v Dobré Vodě u Toužimi.
To je malinkatá vesnička, do níž byli Romové v jakési mašinérii minulosti sestěhováni. Dodnes bydlí v tomtéž panelovém domě.
Skoro všichni byli bez práce. Před několika lety si asi dva kilometry od jejich bytovky začali budovat klášter bratři trapisté. Všimli si bezprizorní romské komunity ve svém sousedství. A tak na jejich popud tam začalo působit sdružení Český západ, které má sídlo v chalupě přímo naproti romské bytovce. Dnes už asi 80 % Romů z Dobré Vody má práci, někteří v lese, jiní v klášteře.
Pro ženy byla založena textilní dílna, jejíž výrobky se prodávají na trzích a nově i v dobročinném obchůdku v Plzni. Postupně Romové formou brigád zrekonstruovali svůj panelový dům a úpravili i přilehlé veřejné prostranství ( mají tam autobusovou zastávku, dlažbu, altánek, záhony s květinami, naučnou stezku...). Navíc proběhla například soutěž o nejkrásnější rozkvetlé okno, díky níž se najednou v oknech romské bytovky objevily truhlíky s květinami. Jindy Romům dodala sílu i sama ředitelka sdružení tím, že umyla okna ve své kanceláři. Většina romských žen spontánně následovala jejího příkladu.

V čem spočívá hodnota každého z nás?
V tom, že jsme lidské bytosti, sobě rovné - všichni jsme přišli na svět nazí. Je jedno jestli nás pohřbí v nouzi nebo v sebelepším přepychu, stejně se všichni bez rozdílu obrátíme v prach.
To nejcennější, co všichni máme, je duše, která je nesmrtelná a nesmírně vzácná. Tělesné schránky mohou mít různé barvy, mohou být i různě poškozené, poškrábané nebo pomačkané. Nezáleží na vzhledu, jen na vzácném obsahu, na duši člověka, tu bychom měli rozvíjet.
 

Iveta Kováčová

Sdílej