Hodnocení:

Eric Clapton, Neil Young, Rod Stewart a Robert Plant. Jedna lepší než druhá!

Co se dá čekat od chlapů po šedesátce? Když už evidentně mají to nejlepší za sebou, navíc. Údržba, snaha vydělat ještě nějaké peníze, zoufalství. A nebo taky vyzrálost, osvědčenost, ujasněnost. Vždyť v klasice to platí téměř najisto. Nejlepší ze symfonií bývají ty poslední, pozdní díla kompilují vše, co se autor naučil, co se osvědčilo a v čem je mistr.

Tahle charakteristika by se dala téměř bez váhání uplatnít na všechny shora uvedené novinky. 

Eric Clapton pojmenoval svou aktualitu pouze příjmením, jakoby vydával prvotinu. A nebo, že už je dost známý. Každopádně jde o jistě čekanou kolekci více či méně bluesových písniček, skladeb, které zaujmou i napotřetí. Což je ten známý úhelný kámen vší hudby. Napoprvé se orientujete a děláte první selekci, napodruhé odpadnou slaboty a napotřetí se buď chytnete nafurt nebo nic. A často opravujete svůj prvoposlechový názor. To opět platí víceméně pro všechny zmíněné desky. Eric Clapton by podle mně zasloužil za novinku 4 hvězdy.

Neil Young na to jde od jiného lesa. Hodně syrového. Zůstal - na doporučení vlivného a smysluplného producenta Davida Lanoise - jen s kytarou. Drsnou, dravou a drásavou. Až rockové nepříjemnou. Většinou se vyzpívává ze svých frustrací z doby, společnosti, politiky, života a jeho úskalí. Tady budete potřebovat poslechů možná pět, abyste pronikli, aby se to ve vás usadilo. A pak se možná přidáte k mému hodnocení. Opět za čtyři.

Rod Stewart už popáté zalovil v knihách amerických skladeb. Což znamená jazzových standardů. Co vám už zalezly pod kůži třeba od mistra Sinatry. Nebo řady dalších. Jazz se nijak nestydí za coververze, kterým se tady říká právě standardy. A snahou je, nějak je nápaditě oživit, ozvláštnit. Rod Stewart nemá ambice Franka nebo Elly, vložil do svých podání "jen" svůj charismatický hlas a mírné, přesné a nanejvýs příjemné podání. V žádném případě nejde o krok stranou, jen vyzrání bývalé rockera a pozdějšího popaře. 3,5 hvězdy, s vaším dovolením.

A to nejelpší nakonec. Robert Plant se také vrací někam ke kořenům. Ještě před Led Zeppelin, ke kapele Band of Joy, se kterou prý hrával. Tedy onu skupinu neobnovil, ale radost je to každopádně. Plant už neleze do výšek, zřejmě už mu tam hlas nedosahuje. Ale jeho plnost, barva, drsnost a přízvuk naprosto stačí. Jakobyste - promiňte otřelý příměr - nadupaným autem na naší dálnici jeli jen v povoleném limitu. Cítíte tu sílu a ani ji nepotřebujete využít. 

Když k tomu přidáme vynikající výběr skladeb, skvělou instrumentaci a kvalitní producentův dohled - zde osvědčená contryová osobnost Buddy Miller - máme další vynikající desku Roberta Planta. Muže, který nežije jen z podstaty a slávy bývalé. Za čtyři a půl, řekl bych.

Tedy v průměru 4 hvězdy. Es leben die Alten!

P. S. novinku vydal taky Carlos Santana, tu radši nehodnotím, snížila by ten krásný průměr drasticky. A  Bob Dylan, ikona, ale zde jde jen o výběr rarit.

Sdílej