Hodnocení:

Kanadsko-evropský film belgického režiséra Jaco van Dormaela potěší především notorické optimisty.

Clapeček měl na výběr ze tří holčiček. A zkusil je všechny. Ne postupně, coby rozvodový mistr, ale paralelně, v životech, které se rozvíjely pochopitelně každý jinak. Kinoautomat je český vynález, to víme (a Belgičaně, Němci, Francouzi a Kanaďané - spoluproducenti filmu - možná ne). Ale protože my jsme myšlenku už dávno opustili, byl čas ji oprášit. 

První holčička byla blondýna, miloučká, ovšem postupně se proměnila v duševně nemocnou.

Druhá holčička byla Asiatka, tichá, skromná a nenápadná. A nemilovaná.

Třetí holčička byla osudová. Tmavovláska, sympatická až bůh brání. 

Hlavní trojrozměrný hrdina vše vypráví na smrtleném loži někdy v devadesátých letech tohoto století na Marsu, narozen ovšem uprostřed století minulého, banálně na zemi. Tento efekt dává filmu rozměr sci-fi, ale postupy, zážitky, prožitky, vztahy jsou nanejvýš současné.

Obrazy jsou řazeny napřeskáčku, opakovaně, rychle, ale usledovatelně. Hrdina má krásné oči, osudová je krásná celá. Vše je prodchnuto neotřelými vyhrávkami, vtipy, hříčkami a odkazy. Výborně vybraná a nevtíravá je i muzika.

Pan Nikdo je z filmů, které z kin zmizí rychle, tak si ho nenechte ujít. I když - na videu bude stejně dobrý, velké plátno nepotřebuje, nekalkuluje s ním.

A můžete si zahrát hru na osud - kterou holčičku (chlapečka) byste si vybrali vy?

Kdyby netrval 135 minut, byl by výborný. Takto, především v zastaralém "artovém" kině, částečné ochromení dolní poloviny těla tlumí nadšení té horní.

Sdílej