Byl to opravdu gala večer. Skvěle zorganizovaný, pečlivý a načinčaný. Struny podzimu mají prestiž a bylo to znát. Dee Dee Bridgewater ale není Bobby McFerrin.

Jako aperitiv Strun podzimu navázala tato čerstvá držitelka Grammy za svůj projekt věnovaný Billie Holiday na loňské Gala Strun podzimu - tehdy historicky první.

Podle mně Dee Dee ovšem první ligu světového jazzového zpěvu nepředstavuje. Podle mně, zdůrazňuju. Protože udělovači Grammy si myslí něco jiného - její poslední projekty bývají pravidelně buď nominované, nebo Grammy přímo sbírají.

Osobně se domnívám, že Billie Holiday si zaslouží jinou poctu, daleko niternější a pokornější, než jakou předvádí expresivní a afektovaně blištivá Bridgewater. 

V Praze vystoupila odvážně s českým big bandem v zádech. Ten se snažil a sklízel minimálně její opakované pokony. Jakoby měla radost z každého povedeného sóla. Big band ovšem nutně bojoval s nervozitou, málem zkoušení a až skoro do konce špatným nazvučením v téměř nenazvučitelném sále Smetanky v Obecním domě. Mimochodem, nádherně nasvícené. 

Nicméně, diváci byli nadšeni, povstali v konci opakovaně a přiměli tak Dee Dee Bridgewater k nečekanému vrcholu večera. Když totiž coby přídavek ("další skladby už s orchestrem nenáme nacvičené", řekla) dala tradicionál Amazing Grace. Zazpívaný s patřičným gospelovým cítěním zkušené matadorky. Až tady se mi zdálo, že byl poznat skutečný formát zpěvaččin. Možná by měla pomyslet na desku gospelů. Ona má však jiné plány.

Jaké? To se dozvíte v dubnovém Mimo rámci z našeho rozhovoru.

Sdílej