Každá země má ve své historii nějakou událost, kterou by nejraději vymazala. V Turecku je takových událostí hned několik a o mnoha z nich se stále moc nemluví. Zatímco tzv. Arménská genocida je ve světě často skloňovaným problémem, další černé okamžiky zůstávají veřejnosti utajeny. A ví se o nich jen v těch kruzích, které nechtějí věřit oficiálnímu výkladu dějin. A právě tato, taková druhá verze tureckých dějin, se stále častěji stává námětem tureckých umělců.

     Například spisovatelů - známe otevřené dílo Orhana Pamuka, které mu vyneslo nenávist mezi mnoha svými spoluobčany, stále častěji se ale do těchto témat pouštějí třeba i filmaři a dokumentaristé. Právě tento týden se v několika tureckých kinech začal promítat film, který jednu takovouto událost odkrývá. Dokument nazvaný Dva pramínky vlasů: ztracené dívky z Dersimu zachycuje, co se v tomto městě na východě Turecka odehrálo ve 30. letech. Tehdy se město ještě jmenovalo Tunceli a z větší části bylo obydlené kurdskými Alevity. Alevité jsou zvláštní odnoží muslimů, kteří mají jiná pravidla vyznávání náboženství než zbytek tureckých muslimů.

     Turecká vláda v roce 1937 poslala do města svou armádu a začala ozbrojený konflikt proti těmto lidem, oficiálně proto, že se tyto klany bránili novému zřízení moderní turecké republiky. Podobných vojenských operací v Turecku proběhlo více, tato ale měla být navždy zapomenuta. Novináři měli do města mnoho let poté zamezený přístup, aby se nemohli ptát na příběhy lidí. Podle některých zdrojů tehdy ve stotisícovém městě bylo zabito 13 000 lidí, Kurdů. Děti byly odebírány rodinám na převýchovu, většinu si adoptovali vojáci. Ženy byly nuceny ke sňatkům s muži z jiných regionů, aby se prostě asimilovali a jejich komunita se rozptýlila. Tato událost byla až do nedávna v Turecku tabu, dokumentaristka Nezahat Gündoğanová, která pochází ze stejného města, se ale rozhodla najít některé ženy pamětnice. A povedlo se jí to. Jak teď sama říká, další turecké tabu je prolomeno. Díky jejímu filmu se totiž do kin, i když jen vybraných, které měly odvahu film do svého programu zařadit, dostává historie viděna z té druhé strany.

     Režisérka našla pamětnice událostí, dvě ženy, dnes 80 leté, které byly jako děti odebrány svým rodičům a dány k adopci do vojenských rodin. Stařenky popsaly, jaké to bylo zvykat si na nové prostředí, novou rodinu, a jak později hledaly svou pravou rodinu. Jistě film založený na emocích. Jeho tvůrci ale hledali i v historických dokumentech a snažili se objasnit, k čemu přesně tehdy došlo. Tento incident totiž nebyl oficiálně nikdy vyšetřen. Nejen podle autorů tohoto filmu jsou podobné dokumenty prolomením nejen ve svém žánru, ale i celkově v turecké společnosti. Ještě před třemi lety by Turci ten film nepřijali, neměli by o něj zájem, řekli autoři tureckým médiím. Podle nich se lidé stále častěji zajímají o to, co se v historii jejich země skutečně dělo a proč. Na druhou stranu ale stále existují lidé, kteří podobným snahám o ukazování historie z jiného než oficiálního pohledu, stojí v cestě. „Mnoho lidí nás varovalo, že doslova riskujeme svůj život takovouto prací. Mnoho rodin, ať už z vojenských kruhů, z podnikatelské nebo politické sféry, pochází z této oblasti a oni nebo jejich předci jsou do těchto událostí zapletení a samozřejmě nechtějí odhalit pravdu,“ řekl producent filmu Kazim Gündoğan.

     Dokončení filmu se jim povedlo, dokument uvedli na několika festivalech, teď se dokonce v omezené míře dostal do tureckých kin. Jak říkají tvůrci, udělali jej hlavně proto, že konfrontace historie znamená vyvarování se podobných chyb do budoucna. Podobných témat čeká v Turecku na zpracování ještě spousta, ale ani v České republice o ně není nouze.

Sdílej