Stanislava Jarolímková (*1947) novinářka a spisovatelka elegantně kloubí zájem o historii s prací žurnalistky. Tento měsíc jí vychází čtvrtý díl série Co v průvodcích nebývá - O slavných osobnostech, které žili v Praze..

Psala pro řadu pražských novin a časopisů (vytvářela například rubriku Flora a fauna ve Večerníku Praha). Dále spolupracovala s rozhlasem a televizí. V nakladatelství Motto vyšla autorčina dvoudílná publikace Co v učebnicích nebývá, rádce Jak připravovat obiloviny, luštěniny, semena a ořechy a titul Jak to bylo se zázraky aneb Co v záhadologiích nebývá.

Právě teď a tamtéž vyšel čtvrtý díl její série Co v průvodcích nebývá o slavných osobnostech. Dozvíte se něco víc z tehdejší pavlače českého světa, a možná zakopnete o střípek, který odkryje další souvislosti..

Jaké záhady objevila – možná už jako dítě - spisovatelka Jaroslava Jarolímková?

Myslím, že v dětství mě záhady nijak zvlášť nelákaly, ale když jsem začala na střední škole a zejména na novinářské fakultě číst faktografii, občas mi to nedalo a pustila jsem se do pátrání po tom, jak to či ono bylo.

Dokázala jste vždy snadno udržet tajemství a zároveň netlačit na druhé, aby vám jej prozradili?

Určitě, na mě je dodnes spolehnutí. To, co mi někdo svěří jako tajemství nikdy, bez jeho souhlasu, neprozradím. A respektuji, že každý má právo nevyzradit to, co si chce ponechat pouze pro sebe.

Jaký je to pocit, když člověk zjistí, že právě rozluštil záhadu, odkryl nějaké tajemství?

Já se spíše zaměřuji na takzvané záhady, a pokud některé přijdu na kloub, je to pro mne báječný pocit. Jak jsem už v jakémsi interview říkala, nemám ráda, když někdo ty druhé balamutí. Proto když mi člověk, který se léta pohyboval mezi záhadology řekl, že se snaží těžit z důvěřivosti lidí, začala jsem tato témata intenzivně vyhledávat. Výsledkem byl vloni vydaný první díl knihy „Jak to bylo se zázraky“. V něm jsem se zabývala například tím, že téměř žádný z andělů zachycovaných malíři by nemohl létat, jelikož mají nesprávně uchycená křídla; kresba ukazuje, kde by křídla musela být přichycena k tělu. Je tam i vysvětlení, že zkáza Sodomy a Gomory byla nikoliv božím trestem, ale důsledkem přírodní katastrofy, že Turínské plátno je s největší pravděpodobností falzifikát, proč si Hitler myslel, že má nadpřirozené schopnosti, či že David mohl opravdu zabít pouhým prakem mnohem většího Goliáše.

Fakta vás vedou k souvislostem a ty zas k ještě širšímu a důvěrnějšímu pohledu na minulost, přesto jste pouze divákem v čísi obživlé fantazii. Jak blízko musíte stát pravdě, abyste uvěřila, byla zcela bez pochyb?

Asi před 15 lety mě velmi zaujaly antické a zejména řecké věštírny, jejich fungování a hlavně to, jak – a to si dovolím tvrdit – balamutily zákazníky, vydělávaly velké peníze a získávaly politický vliv, typický pro šedé eminence. Napsala jsem o tom před lety nejprve útlou knížku, a dnes mám v počítači připravený nový text s novými informacemi, který chci zařadit do druhého dílu knihy o takzvaných zázracích. V této druhé knížce se ovšem pokusím vysvětlit skutečnou podstatu většího počtu tzv. zázraků: bude tam například siderické kyvadélko, budou tam snáře, zdánlivě tajemná zvířata, „běhající“ balvany, jak „vznikají“ cvičené blechy či počítající koně, kde se vzal hastrman, díky čemu při seancích „ťukají“ stolečky, jak pracují proutkaři či jak si starověcí stavebníci poradili s velkými kamennými kvádry.

Čím vás záhady, tajemství a historie přitahují?

Historie je podle mne moudrá dáma, která svá tajemství vydává jen nerada, ale o to příjemnější je, když se některé podaří objasnit. Momentálně například hledám odpověď na otázku, kde se narodil a žil Noe, a vše nasvědčuje tomu, že je to vymyšlená postava. Všichni víme, že podle Starého zákona postavil archu, nalodil na ni rodinu a pozemská zvířata, ale když se nad tím člověk zamyslí, napadá ho spousta otázek. Jak nachytal bakterie, ryby žijící na dně moří či ptáky, jak se mu tam všichni vešli, jak je napájel sladkou vodou, nebo čím je krmil, jelikož dostatečné zásoby potravy by se mu na loď určitě nevešly. A stačilo by je ošetřovat osm lidí – tedy Noe s manželkou, jejich tři synové a snachy?

Jak se tahle vaše záliba-vášeň projevuje během dne?

Řekla bych, že jde o snahu přijít věcem na kloub, a proto mám vypěstovanou alergii na fráze a bezobsažné texty, kde prostě ten „kloub“ nelze najít.

Musí lidé kolem vás sdílet vaši chuť odemknout každé zamčené dveře, rozluštit tajemství noci, najít stopu historie ve vašem obýváku?

Ne, nikoho nenutím. Ovšem manžel se už také částečně nakazil touto mojí zálibou a vydatně mi při hledání odpovědí pomáhá.

Co vám-člověku takové objevy, odkrývání pravdy přináší?

Příjemný pocit, že se snažím nabízet čtenářům texty, které nejsou pouze jinak formulovanými známými fakty. Je to práce mravenčí, v podstatě jde o to, že píšu a čtu, a čtu a píšu, a pak škrtám. Mimochodem – víte, v čem si je podobné pěstování mrkve a psaní faktografie? V tom, že člověk musí najít odvahu jednotit – ať mrkvičky, či informace.

Ukázka: Štěstí se jmenovalo Marina

V době studií na Akademii bydlel M. Aleš v již zmíněné Ostrovní ulici v dnes zbořeném domě U Zlatého soudku čp. 126/30 (v němž prý v roce 1896 založil Leopold Šmíd první zábavní podnik zvaný kabaret), v bytě vzdáleného příbuzného krejčího Felixe Jelínka, který zde žil s manželkou a čtyřmi malými dcerkami.

Koncem roku 1872 se přestěhoval ke „studentské mámě“, paní Antonii Bakovské, do malostranské Nebovidské ulice čp. 462/2 (do domu malíře Josefa V. Hellicha, portrétisty Boženy Němcové). Byt byl v přízemí ve dvoře a zamřížované okno jeho tmavé světničky vedlo do Nosticovy ulice. Aleš kreslil pro tři malé dcerky své bytné obrázky ke hraní vč. betlému a loutkového divadla a bral je na procházky do Jeleního příkopu, odkud nosil ještěrky a brouky a v Brusnici lovil potápky. Cítil se tu jako doma a bydlel zde do roku 1877, kdy se usadil ve výše zmíněném Suchdole; tam zůstal až do své svatby.

Tu slavil 29. dubna roku 1879 s Marinou Kailovou (1857–1941), s níž se znal od dětských let prostřednictvím jejího nevlastního bratra Viléma. Dlouho ji miloval, a protože poté co mu roku 1874 zemřel tatínek, zůstal na světě sám, vyznal jí po dvouletém váhání lásku. Ujistila ho, že i ona ho miluje, a tak jí např. V únoru roku 1877 napsal: „Co by mně byly platny veškery vlohy mé, touha po velkém cíli, kdybych neměl lásky Tvé.“

Měli spolu čtyři děti. Jako první se narodila 16. ledna roku 1880 Veronika, která však již 25. ledna zemřela vinou porodní báby a byla pohřbena na smíchovském Malostranském hřbitově. Roku 1881 se narodil Tomáš, o rok později Marie neboli Marina (1882–1973; přišla na svět jen s jednou nožičkou, takže se musela naučit chodit nejprve o dvou berlích; ty první byly z rákosu, aby byly lehké) a jako poslední přibyla do Alšovy rodiny Eliška (1884–1980).

Na své děti byl Mikoláš Aleš hodný a zlobil se pouze tehdy, když mu sahaly na vousy, neboť to prý bývala u starých Čechů potupa; dovolit si to mohla – a to jen občas – nejmladší Eliška.

Sdílej