Stejně jako minulý týden slavilo Den vzniku republiky Česko, jen o den později - 29. října si připomínají stejné výročí i Turci. Turecko vzniklo v roce 1923, slavilo tedy letos 87 let své nezávislosti. A pokud jejich oslavy porovnám s tím, co se děje 28. října u nás, tak musím opět potvrdit, že Turci na svého „otce zakladatele“ a na výročí nazapomínají.

Každý rok se v Česku u příležitosti oslav státních svátků řeší mimo jiné i to, jak naše mládež, naši žáci a studenti ani neví, co že to za svátky v kalendáři jsou. Mnoho mladých neví, co se stalo 17. listopadu a to jsou události nedávné, takže to, že neznají detaily okolo vzniku Československa, ani nemůže tolik překvapit. Zároveň to ale neznamená, že by se s tím nemělo něco dělat.

V Turecku je tomu naopak. Tady se až člověk diví, jak moc lidi státní svátky tohoto typu prožívají. Den republiky pak patří k těm nejdůležitějším. Rozvěšené praporky a vlajky v ulicích jsou samozřejmostí. Kromě tureckých vlajek jsou všude i vlajky s portrétem Atatürka, tedy zakladatele moderního tureckého státu. Jsou to navíc vlajky obřích velikostí. V Antalyi, ve městě, které je moderním turistickým centrem, je obliba prvního tureckého prezidenta velmi vysoká. Na velkém náměstí uprostřed města kraluje Atatürkova bojovná socha. Okolo ní nastoupily během oficiálních oslav vojáci základní vojenské služby, kteří museli vypadal jako namalovaní. Ještě před začátkem každého z asi padesátky vojáků zkontroloval jejich nadřízený, poupravil helmy, pásky, uniformy, a za ním chodil ještě jeden voják, který svým kamarádům na poslední chvíli leštil vysoké vojenské boty, zacákané od všudypřítomných kaluží. Vojáci musejí být ukázkoví. Nastoupili i majoři, kapitáni a generálové. Prostě vojáci s různými uniformami a různými hodnostmi. Nechyběly řády a vyznamenání, ani bílé rukavičky. Nastoupila i dechová hudba, která zahrála všechny důležité republikové pochody, a pak už se jen řečnilo.

Na náměstí ale nebyli jen zástupci turecké armády, jejíž činnost a postavení v zemi jsou velmi spojené právě s Atatükem. Jako úplně první totiž napochodovali mladí. S bubny zavěšenými kolem krku a s trumpetami prošli nejdřív centrem města, a jako klubko sena na sebe nabalovali kolemjdoucí. Turisté se divili, co se to děje a pochodovali zvědavě za studenty až k cíli. Turci, kteří naopak moc dobře věděli, co se děje, už měli v rukou červené turecké praporky a na oficiální přehlídku se šli podívat taky.

Studenti všech věkových kategorií oblečení do školních uniforem nacvičují na podobné průvody během celého školního roku. Pochodují do rytmu svých bubnů, a podle toho, co mi několik z nich řeklo, to nedělají z povinnosti, ani za nějaké úlevy v hodinách. Prostě je to baví a berou to jako čest. V Česku asi tohle nikdy neuvidíme, asi oprávněně u nás přetrvává odpor k průvodům a přehlídkám. Těch prvomájových si sice moje generace už moc neužila, ale vzpomínky rodičů jsou stále živé. V Turecku ale určitě platí, že právě tyto oslavy, do kterých jsou zapojená celá města, podporují národní vědomí lidí a symboly v podobě rudých vlajek a portrétů jejich zakladatele povzbuzují národní hrdost a také znalost dějin.

V jiném městě, kde během tohoto státního svátku Dne republiky trávila svou dovolenou má česká kamarádka, zase slavili tak, že na velkém náměstí uspořádali velkou hostinu. Vydlážděná plocha se večer proměnila ve velkou venkovní restauraci plnou stolů, u kterých lidé z celého Turecka slavili dohromady. Do města na jihu Turecka přijeli lidé až a Istanbulu nebo Ankary. Lístky na tuto událost si musí zájemci objednat i rok dopředu.

O Turecku se obecně ví, že je to země, která je na svou existenci hrdá a Turci, že jsou poměrně dost nacionalističtí. Může to mít i své negativní stránky – Turci mají často problém s respektováním menšin, ale aspoň kus té hrdosti bychom od nich možná mohli okoukat.

Sdílej