Když jsem zjistila z programu plzeňského divadelního festivalu, že jeho hostem je letos i turecké divadlo, vydala jsem se po jeho stopách. To, že se do Česka chystal soubor, který sice zatím neznám důvěrně, ale už jsem viděla několik zdejších představení, mě překvapilo ještě víc. A tak jsem se vydala po stopách herců, režisérky a samotného představení.

Do Plzně jelo Antalyjské státní divadlo. Jeho název zní stejně nudně a honosně jako vypadá budova divadla v Antalyi. Moderní, bílá stavba ladí se supermarketem, který stojí hned vedle ní. Samotné divadlo, které má v přímořském tureckém centru činohru, ale i balet a operu, vypadá spíš jako nákupní středisko než kulturní stánek. No ale uvnitř už to naštěstí tak hrozné není. Naopak. Představení, která jsem zatím viděla, překvapovala jen pozitivně. A stejně i hra Kvartet, se kterou divadlo navštívilo Česko.

Sešla jsem se nejprve s režisérkou Esen. Tato malá, éterická a energická bytost mě zavalovala informacemi a emocemi, a bylo znát, že už jí chybí její rodný Istanbul a ruch velkoměsta a že poklidná Antalye je pro ni moc nudná. Svou energii Esen jednoznačně promítla do inscenace maďarského autora, zachycující příběh Maďara, který se po 40 letech strávených v emigraci vrací zpátky do rodné hroudy a potýká se s realitou nového moderního Maďarska. Herci se překřikují, zvyšují hlas, rozmachují rukama, vyskakují od stolu, kde probíhá čtená zkouška, a stejně vášnivě zase usedají do dřevěných židlí. Turečtí herci hrají expresivně, zajímavě, hlučně a emotivně. Vyzývá je k tomu asi i samotná řeč, která má širokou škálu odstínů. Turečtina dokáže být hodně tvrdá až agresivní, ale i milá a nežná. Není neutrální, a neutrální a vlažní nejsou ani její nositelé – v tomto případě herci.

Kolektiv pěti lidí sedí u stolu a těší se na Česko, teda spíš na Československo. Právě takto si totiž většina Turků naši zemi pořád pamatuje. Herci nejsou výjimkou. Ptají se mě, co musí v Plzni ale i v Praze vidět, chtějí ochutnávat česká jídla a hlavně se ptají na pochoutky z vepřového, které chtějí konečně ochutnat, protože v Turecku na ně běžně nenarazí. Ptají se, jací jsou Češi a jaké je české publikum a divadlo. Plánují navštívit česká představení, protože přiznávají, že o našem divadle vlastně nic moc neví. Asi stejně jako my nevíme nic o tom tureckém.

Inscenace, kterou soubor chystal pro Plzeň, je ze současnosti a i když se odehrává v úplně jiném kulturním prostředí i ve zcela pro Turky neznámých historických okolnostech, je až mrazivým zážitkem, jak opravdově vyznívá. Co mohou Turci vědět o událostech z roku 1956? Co můžou vědět o odporu lidí k socialismu a ke všemu ruskému? Prakticky vůbec nic, říkáte si. Ale v tom je právě síla divadla a dobře napsaného textu. Ten zkrátka umí vyprávět za pomoci herců příběhy jakékoliv a kohokoliv.

 Zajímalo by mě, jak reagovali čeští diváci v Plzni. Hrálo se v turečtině a s anglickými titulky, což nikdy není ono, protože to odvádí pozornost od toho, co se skutečně odehrává na jevišti. Ale snad to u tohoto komorního představení tolik nevadilo a snad si výrazní turečtí herci dokázali pozornost na sebe upoutat. Podle mě totiž stojí za to.

Sdílej