My mladší generace už si nepamatujeme na doby, kdy se nemohly vysílat filmy některých režisérů a kdy se nemohly číst tzv. závadné knihy. V Česku mají umělci ve tvorbě volnou ruku a jejich práce může být omezena maximálně nedostatkem financí nebo zájmu veřejnosti. Například v Turecku je to ale jinak. Ačkoliv je to země, která se snaží navenek působit moderně a kde hlavně politici nešetří frázemi o demokracii v zemi, praxe bývá občas odlišná.

     Zemí jen za poslední dva týdny hýbe několik kauz týkajících se právě kultury. Ten největší povyk se odehrává okolo nového televizního seriálu jedné soukromé televize, který čerpá z historie. Jmenuje se Úžasné století a vypravuje volně příběh jednoho z nejznámějších panovníků sultána Sulejmana I. Překrásného, který vládl Osmanské říši v 16. století. Televize zatím odvysílala jen dva díly a proti seriálu už protestovaly desítky tisíc lidí. Podle nich totiž toto televizní dílko, které si neklade žádné umělecké ani historické ambice, a které se dá srovnat formou i počtem milostných scén s jinými nejen v Turecku populárními soap operami, ukazuje jejich sultána jako milovníka, který se až moc věnoval harému. Konzervativních Turků včetně politiků se zkrátka seriál dotknul a nelíbí se jim nejen obsah a příběh zabývající se ženami víc než sultánovými válečnými choutkami, ale i třeba to, že jejich sultán na obrazovce pije alkohol, což je u něj, jakožto u hlavy muslimů, nemožné. Televize už po prvním dílu dostala od příslušného úřadu varování a z druhé epizody raději vystřihla 12 minut milostných scén, které by mohly ještě více diváky popudit. Televize teď trne, aby počet stížností nenarostl a seriálu tak nehrozilo zastavení nebo zákaz vysílání.

     Dalším příkladem, kdy se média zaplnila zprávami o jednom uměleckém díle, je rozprava nad sousoším, které nechalo postavit město Kars na východě země. Na kopci nad městem stojí 35 metrové sousoší dvou postav, stojící k sobě čelem. Socha má představovat dialog dvou lidí, dvou kultur, které na tomto místě po staletí žijí – tedy Turků a Arménů. Ačkoliv celý projekt začal už v roce 2005, minulý týden opět ožil a to vinou kritiky tureckého premiéra. Ten při poslední návštěvě města prohlásil, že tato socha je jako monstrum, které celé město hyzdí. A jak už to v Turecku bývá, takovéto prohlášení premiéra je prakticky výzvou, aby se s tím něco stalo. Město Kars ale překvapivě neprokázalo vedení státu svou poslušnost, jak to mnohokrát bývá, ale překvapilo svou odezvou. Za sochu i jejího autora se místní přimluvili a vidí v ní hlavně symbol soužití obou kultur, které nebylo nikdy bez problémů. I tak se ale rozjela diskuze na téma, kde jsou hranice toho, že politici chtějí zasahovat do projevu umělců. Jejich uštěpačné poznámky nepodložené žádným vzděláním uměleckého směru ani jinými fundovanými vědomostmi jsou často začátkem konce toho či onoho umělce nebo alespoň toho konkrétního díla. Příklad toho, jak je umění často zneužíváno politiky. I tato kritika má totiž zřejmě svůj původ ve sporech politiků. Ten, který projekt zadal, totiž přeběhl z vládní strany do té opoziční, a to se jaksi neodpouští, obzvláště ne někým, jako je turecký premiér Erdoğan.

     Podobně ale na politickou kritiku nebo omezení v práci naráží mnoho dalších autorů. Pod palbu kritiky tentokrát ze strany opoziční strany, která zastává sekulární principy Turecka a vychází z odkazu Atatürka, se dostali autoři komiksu, kde se objevilo několik kreseb právě zakladatele moderního Turecka jakožto zatčeného vojáka. Podle této politické strany byl tak pošpiněn Atatürkův obraz, když jej autoři kreseb ukázali v této ponižující situaci.   

     Zůstává otázka, k čemu takovéto stížnosti politikům slouží? Snaží se upevnit své názory a ukázat svým voličům, jak neoblomní jsou a jak velkou moc nad vším mají? Některým voličům to zajisté imponuje, tomu zbytku podobné zásahy do kulturního dění připadají jako přinejmenším šikana. Jak to ale změnit, když se na stranu politiků  často staví právě veřejnost? Jak lidem vysvětlit, že umění je subjektivním projevem konkrétních lidí, kteří by se neměli bát volně tvořit a být pod nátlakem vrchnosti? Možná by si měli lidé uvědomit, že podobné výkřiky nespokojených politiků na adresu umělců odvádí pozornost od jiných, mnohem důležitějších témat. Volili snad lidé své zástupce pro prázdné řeči nebo proto, aby pracovali na rozvoji vesnic, měst a celé země? A že právě Turecko nemá těch svých opravdových problémů málo, to ví každý.

Sdílej