Jednou jsem někde četla, že televizní šou o vaření mají vždy zajištěný úspěch. Recepty, nové nápady, jak v kuchyni postupovat a jak třeba jídlo servírovat nás televizní diváky prostě zajímají. V Česku se s takovými pořady roztrhl pytel už před časem, nejen Zdeněk Polreich láká k televizi stovky diváků. Nejnovějším hitem se stal ale jiný formát, v české kotlině známý jako Prostřeno.

   Kdyby náhodou nikdo tuto šou ještě neviděl, tak se jedná o tohle: skupina pěti lidí spolu každý týden soutěží o finanční obnos a to tak, že každý den v týdnu jeden z nich pozve zbytek skupiny k sobě domů, uvaří, ukáže jim byt a ještě musí vymýšlet zábavu. Pořad ne příliš oduševnělý, co si budeme povídat, ale plní svůj účel. Lidé se až moc rádi zabývají něčím soukromí a vetřít se někomu zcela neznámému do kuchyně, kam přece normálně host nepatří, a navíc třeba i do ložnice nebo koupelny, je prostě láká.

   Tento pořad má své místo v televizních programech i v jiných zemích a já ho viděla poprvé v Turecku. Byl tu ještě před uvedením u nás. A vůbec se tomu nedivím. Tento typ zábavy je totiž přesně podle gusta tureckého diváka, nebo spíše divačky. Skladba pořadů v Turecku je velmi podezřele odvislá od počtu domácích hospodyněk, které tráví celé dny právě vařením a sledováním televize a dojemných příběhů. A co je pro velký počet soukromých tureckých televizí nejlevnější? Natočit podobné „reality šou“, ve které ženy a muži z lidu velmi ochotně vystupují, protáhnout je na neúnosnou stopáž, a tuto zábavu posílat mezi diváky. Pořad prostřeno, který se v Česku denně vysílá na prostoru přibližně třiceti minut, totiž v turecké mutaci běží asi dvě hodiny. Proč? To je úplně jednoduché. Jak už jsem řekla, televize zkrátka musejí nějak naplnit vysílání a toto je dost levná varianta. Turci se do podobných soutěží hrnou, rádi se obecně předvádí a tak předvádět své kuchařské umění je prostě přání každého druhého. I muži se do soutěže hlásí a bývají těmi největšími kritiky. Pokud totiž srovnám českou a tureckou verzi, tak ta turecká je mnohem větší hard core. Prostě tady se nehraje na nějakou slušnost a ohleduplnost k hostiteli, tady se prostě soutěží! A tak se do kuchařky nebo kuchaře náležitě šije – ty fazole jsou z konzervy nebo čerstvé z trhu? Ty nudle v polívce jsou koupené nebo vyrobené doma? Zkrátka tady se snaží soutěžící odhalit jakékoliv slabé místo svého soupeře.

   Dalším rysem je pak velká záliba v pomlouvání, a tak se vlastně polovina pořadu odehrává na úrovni toho, jestli má ta či ona hostitelka správný vkus ve výběru záclon, že ten stůl není vůbec hezky prostřený a že je ten celý večer vlastně jedno velké faux pas. U tohoto pořadu se člověk opravdu baví, jen jej nesmí sledovat víckrát než jednou za rok, protože by z těch přízemních řečí možná skočil z okna.

   V čem se ale česká a turecká verze liší na první pohled, to je snaha soutěžících upoutat na sebe pozornost. V Česku pořád ještě lidé obecně nedbají příliš na svůj vzhled, a i když se třeba snaží, často jdou do televize v odrbaném svetru. Ale budiž. To v Turecku chodí dámy na první pohled před natáčením ke kadeřníkovi, protože vyrobit takové lokny a drdoly by samotné doma nezvládly. U jídelního stolu se pak otáčejí v minišatičkách, někdy málem ve večerních róbách a na kuchyňské dlažbě klapají vysoké podpatky. Muži se pak předvádějí v oblecích, sladěných košilích a kravatách, prostě je to velká událost jít do televize!

Asi jako všechno v Turecku, je i tato šou zahalena do jednoho velkého kýče, a o to víc je to všechno komičtější.

Sdílej